Už krátce po sametové revoluci mluvili realističtí politici veřejně o tom, že klesá populační křivka, že stárneme a tudíž přijde doba, kdy už z důchodů nebude možné vyžít, pakliže tedy vůbec ještě nějaké důchody budou. Už tehdy byli našinci důrazně varováni, že se musí na penzi připojistit nebo si pořídit nějaké jiné zdroje, z nichž by jednou mohli žít.
A dopadlo to jako už tolikrát v záležitostech jiných. Lidi přestalo bavit se uskromňovat, podobné zprávy jim šly stále častěji jedním uchem dovnitř a druhým ven. Bylo tak krásné užívat si nově nabyté svobody a dříve netušených možností, že se našinci vesměs přestali o otázku svého stáří starat.
A dnes máme to, co máme. Najednou tu máme zástupy penzistů, z nichž prý spousta žije prachbídně. Mnoho z nich prý má problémy s placením nájmu, léků, ba i potravin, mnoho z nich kráčí světem o žebrácké holi. A všichni takoví doufají, že jim někdo pomůže. A protože jsou poměrně významnou částí voličstva, vládci si je kupují zvyšováním penzí nad možnosti státu a důchodového systému. Podpory se dostává i těm, kdo už v produktivním věku dobře věděli, že to jednou přijde, a prostě se na to vykašlali s tím, že „nějak bylo, nějak bude“.
Dnes tedy populističtí vládci důchodcům přidávají více, než musí, ba i více, než si naše zadlužená země může dovolit. Dnes se to ještě nějak dá zařídit, dnes se ještě najde někdo, kdo na to státu půjčí.
Jenže v budoucnosti…
Nevěřme tomu, že důchodce čeká zářná budoucnost! Starých lidí bude víc a víc, mladých míň a míň, a že by nás v penzi živili imigranti, tomu věří snad jedině blázni. A na dluh se nedá žít nekonečně. A tak je už zase slyšet i moudré, kteří nám doporučují, abychom na stáří mysleli už zamlada. Abychom se na sklonek života připravovali a včas se zaopatřili.
Jak radí třeba, je nejlepší začít se šetřením co nejdříve, abychom na odpočinek odcházeli s větší našetřenou sumou. Nejlépe se pak začíná se šetřením, dokud jsme nejen mladí, ale i bezdětní, a tak nemáme tak velké výdaje. Máme si založit nějaké výhodné spoření, stavební spoření nebo penzijní pojištění, máme investovat.
A měli bychom tak věru činit. Abychom ve stáří neumřeli hlady. Jenže se obávám, že tak opět mnozí neučiní. „Dnešní důchodci jsou přece chudáci a politici jim ze všech sil pomáhají, tak snad pomohou i nám,“ myslí si nelogicky logicky i dnešní mladí. Kteří ještě netuší, jak hloupé je rozšířené rčení, že „je lepší se v mládí umilovat k smrti, než ve stáří vzpomínat na pracovní úspěchy“.
CategoriesPeníze